401
Náhrady při tuzemských pracovních cestách – 2. část
(otazníky kolem stravného – výše, neposkytování stravného, stravné
nad stanovený rámec rozpětí, stravné při bezplatně poskytnutém jídle, stravné
při několika pracovních cestách v jednom dni, stravné při výkonu práce v místě
bydliště, stravné při pracovní cestě v rozsahu dvou dnů, stravné a menu
stravenky)
NahoruStravné při tuzemské pracovní cestě
Podle § 163, resp. ve státní a příspěvkové sféře
podle § 176 zákoníku práce, přísluší zaměstnanci při tuzemské pracovní cestě trvající přesně pět hodin a déle náhrada zvýšených stravovacích výdajů, tj. stravné. Na stravné má tedy
zaměstnanec právo v případě, že pracovní cesta trvá alespoň 5 hodin. Výši
stravného neprokazuje zaměstnanec žádným dokladem o zakoupení jídla. Na stravné
nemá vůbec žádný vliv, že zaměstnanci byla případně poskytnuta strava v závodní
jídelně nebo jiný příspěvek na závodní stravování, menu stravenka apod. Stravné nelze zaměňovat ani nahrazovat příspěvkem na závodní stravování ani
jiným způsobem.
NahoruVýše stravného
Základní zásadou u tuzemského stravného je to, že se stanoví vždy za
každou pracovní cestu a každý kalendářní den této pracovní cesty
samostatně. Výjimkou z této zásady je případ tuzemské pracovní cesty
spadající do dvou kalendářních dnů (viz níže).
Zaměstnanci v podnikatelské sféře přísluší podle doby trvání
pracovní cesty stravné nejméně ve výši uvedené v § 163 odst. 1 zákoníku
práce (upravené pro příslušný rok vyhláškou MPSV). Zaměstnavatel v
této sféře však může zaměstnanci
poskytovat stravné v neomezené výši. Jestliže zaměstnavatel před vysláním
zaměstnance na pracovní cestu nesjedná nebo neurčí vyšší než minimální stravné,
přísluší zaměstnanci stravné ve vyhláškou MPSV stanovené minimální výši.
Zaměstnanci ve státní a příspěvkové sféře, tj. zaměstnanci
zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku
práce, lze poskytnout stravné při tuzemské pracovní cestě ve
výši stanovené anebo dohodnuté z rozpětí uvedeného v § 176 odst. 1 zákoníku
práce (upraveného pro příslušný rok vyhláškou MPSV). Pokud
zaměstnavatel nejpozději před vysláním zaměstnance na pracovní cestu výši
stravného nesjedná anebo neurčí, přísluší zaměstnanci stravné ve výši dolní
sazby příslušného rozpětí.
Konkrétní výši stravného určí zaměstnavatel ve vnitřní směrnici nebo
nejpozději před vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Může tak učinit i před
každou pracovní cestou jinak. Ani ve vnitřním předpisu nemusí být stanoveny pro
všechny zaměstnance stejné podmínky. Nesmí však být přitom porušeno ustanovení § 16 zákoníku práce o zákazu
diskriminace.
Jestliže zaměstnavatel poskytne zaměstnanci stravné vyšší, než za
stejných podmínek přísluší zaměstnanci zaměstnavatele ve státní a příspěvkové
sféře, je podle § 6 odst. 7 písm. a)
ZDP příslušný rozdíl (v tomto případě proti horní sazbě příslušného
rozpětí – při bezplatném poskytnutí jídla je tomu jinak) částkou, která je u
zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti. Táž částka je také
součástí vyměřovacího základu pro pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a
vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti.
Výše stravného se stanoví vždy za každou pracovní cestu
samostatně, a to i v případech několika pracovních cest uskutečněných v
kalendářním dni. Při několikadenní pracovní cestě se stravné stanoví za
každý kalendářní den příslušné pracovní cesty zvlášť.
Výjimkou z této základní zásady je stravné u tuzemských pracovních cest
spadajících do dvou kalendářních dnů, tj. dvoudenní pracovní cesty (pracovní cesty, jejichž doba trvání překračuje jednu půlnoc). V případě
takovýchto pracovních cest se podle § 163 odst. 4 zákoníku
práce upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v
kalendářním dni, je-li to pro zaměstnance výhodnější. To znamená, že v tomto
případě musí být provedeno dvojí stanovení výše stravného, a to jako součet
stravného stanoveného samostatně za každý kalendářní den příslušné pracovní
cesty a stravné za celkovou dobu trvání této dvoudenní pracovní cesty. Vyšší z
obou částek je pak stravné, které zaměstnanci podle uvedeného ustanovení
přísluší. To se od 1. 1. 2012 nepoužije u stravného za tuzemskou část
zahraniční pracovní cesty.
Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu kratší než 5 hodin a
na této cestě se nemůže stravovat obvyklým způsobem, tzn. je-li tato cesta
uskutečněna v době, kdy je např. vydáván oběd v závodní jídelně, může mu
zaměstnavatel podle ustanovení § 176 odst. 2 zákoníku
práce poskytnout na základě svého rozhodnutí stravné do výše horní
hranice rozpětí stravného platného pro pracovní cestu trvající 5 až 12 hodin.
Přestože jde ze strany zaměstnavatele o dobrovolné plnění, lze příslušnou
částku vyplacenou takto zaměstnanci uplatnit jako daňově uznatelný náklad
zaměstnavatele (jde ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP o postup
zaměstnavatele v souladu se zákoníkem práce) a u zaměstnance není tato částka
předmětem daně z příjmů ze závislé činnost.
Stravné zaměstnanci nepřísluší po dobu návštěvy člena
rodiny a po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodu na straně
zaměstnance. V těchto případech začíná právo na stravné začátkem výkonu práce a
končí ukončením výkonu práce. Důvody pro neposkytnutí stravného je zakázáno
rozšiřovat (viz § 163 odst. 7 zákoníku
práce).
NahoruStravné při bezplatně poskytnutém jídle
Pokud bylo zaměstnanci v průběhu tuzemské pracovní cesty nebo tuzemské
části zahraniční pracovní cesty bezplatně poskytnuto jídlo, které má charakter
snídaně, oběda nebo večeře, přísluší zaměstnanci stravné snížené, a to v
podnikatelské sféře podle § 163 odst. 2 a 3 a ve státní a
příspěvkové sféře podle § 176 odst. 3 a 4…