Poskytování cestovních náhrad ve zvláštních případech

Vysvětlení problematiky (cestovní náhrady u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, cestovní náhrady u společníků a jednatelů s. r. o., cestovní náhrady u členů statutárních orgánů, cestovní náhrady u jiných osob)

Zákoník práce v ustanovení § 151 ZP uvádí, že zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytovat, není-li v zákoníku práce stanoveno jinak, náhradu výdajů, které zaměstnanci vzniknou v souvislosti s výkonem práce, a to v rozsahu a za podmínek uvedených v ustanoveních § 151 až § 190 ZP. Je to pochopitelné, protože zákoník práce upravuje pracovněprávní právní vztahy, tj. vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Podle § 3 ZP může být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními právními předpisy (např. zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě).

Základními pracovněprávními vztahy přitom jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Zaměstnanci v pracovním poměru, tj. v pracovním poměru ve smyslu ustanovení § 33 ZP a dalších zákoníku práce, ať je zaměstnavatelem podnikatelský subjekt (právnická osoba či fyzická osoba-podnikatel), příspěvková organizace, nezisková organizace, územně samosprávný celek anebo Česká republika zastoupená organizační složkou státu, ať pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy, volby anebo jmenování, tedy přísluší cestovní náhrady vždy, jsou-li splněny všechny příslušné podmínky uvedené v zákoníku práce. Sjednávat se zaměstnancem to, že mu budou poskytovány cestovní náhrady, je tedy zcela zbytečné a ujednání, ve kterém by bylo uvedeno, že zaměstnanci cestovní náhrady nepřísluší nebo že se zaměstnanec vzdává práva na cestovní náhrady, by bylo v rozporu se zákoníkem práce (viz § 346c ZP a § 4a odst. 4 ZP).