1101
Daňové dopady cestovních náhrad
(podmínky daňové uznatelnosti
jednotlivých druhů náhrad z pohledu zaměstnance i zaměstnavatele, uznatelnost
nákladů na základě čestného prohlášení zaměstnance)
NahoruCestovní náhrady a zákon o daních z příjmů
Všechny daňové subjekty (akciové společnosti, společnosti s r. o.,
příspěvkové organizace, obce, fyzické osoby-podnikatelé atd.) při zjišťování
svého základu daně z příjmů vycházejí podle ustanovení § 7 odst. 3, § 23 odst. 2 a 10 ZDP z řádně
vedeného účetnictví, přičemž zejména podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., zákona o
daních z příjmů, v platném znění (dále jen „ZDP“) mohou do svého
základu daně z příjmů zahrnout výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a
udržení příjmů ve výši jimi prokázané, stanovené uvedeným zákonem a zvláštním
předpisem, když tímto zvláštním předpisem je v případě cestovních náhrad
zákoník práce.
Rozhodujícím ustanovením, jež určuje, zda cestovní náhrady poskytnuté
zaměstnanci jsou daňově uznatelným výdajem (nákladem) zaměstnavatele, je § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP. Podle
tohoto ustanovení jsou u zaměstnavatele daňově uznatelné cestovní náhrady
poskytnuté zaměstnanci v souladu se zákoníkem práce. V tomto ustanovení je
odkaz na ustanovení hlavy III části sedmé
zákoníku práce, která stanoví omezující
limity pro zaměstnance zaměstnavatele ve státní a příspěvkové sféře, nikoliv
však ve sféře podnikatelské. Proto jsou u zaměstnavatele v podnikatelské sféře
daňově uznatelným nákladem všechny cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci v
souladu s ustanovením § 152 zákoníku práce, tj. náhrady výdajů,
které zaměstnanci vzniknou při cestě, která se považuje za cestu
pracovní [§ 152 písm. a),
b) a c) zákoníku práce], dále při přeložení, dočasném přidělení k
jinému zaměstnavateli, přijetí do zaměstnání, resp. výkonu práce v zahraničí za
podmínek uvedených v dalších ustanoveních zákoníku práce, a to i když jsou
vyšší, než za stejných podmínek přísluší zaměstnanci ve státní a příspěvkové
sféře.
Z hlediska zaměstnance je důležitým ustanovením § 6 odst. 7 písm. a)
ZDP, podle kterého nejsou předmětem daně z příjmů ze závislé
činnosti cestovní náhrady, které přísluší nebo může zaměstnanci poskytnout
zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře. Pokud tedy zaměstnavatel poskytne zaměstnanci jiné cestovní náhrady nebo náhrady vyšší, než
přísluší nebo může poskytnout zaměstnanci zaměstnavatel ve státní a příspěvkové
sféře, tj. jiné a vyšší náhrady než uvedené a limitované v hlavě III části
sedmé zákoníku práce, je částka ve výši příslušného rozdílu u zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 ZDP. Kromě toho tyto
tzv. nadlimitní částky vstupují do vyměřovacího základu pro pojistné na
veřejné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
NahoruNeprokázané výdaje
Jak již bylo uvedeno v předchozích lekcích, může zaměstnavatel v
některých případech v souladu s § 185 zákoníku práce poskytnout
zaměstnanci náhrady i při jejich neprokázání. Podle uvedeného ustanovení totiž
v případě, kdy se podle zákoníku práce pro poskytnutí cestovních náhrad
požaduje prokázání příslušných výdajů, a zaměstnanec je neprokáže,
může mu zaměstnavatel tuto náhradu poskytnout v jím uznané výši, která
odpovídá určeným podmínkám konání pracovní cesty, pokud zákoník práce nestanoví
jinak (§ 158 odst.
3). Použití § 185 zákoníku práce se tak v zásadě
prakticky týká pouze náhrady jízdních výdajů veřejnou hromadnou dopravou a
taxislužbou a náhrady výdajů za ubytování. Pro jízdní výdaje vozidlem, které
zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestu neposkytl (např. soukromé vozidlo
zaměstnance), stanoví pravidla § 157 a 158 zákoníku práce. Jízdní výdaje MHD v
obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, stravné, zahraniční
stravné a…