2.6.4 Pružná pracovní doba
doc. JUDr. Margerita Vysokajová, CSc.
Zákoník práce umožňuje též pružné rozvržení pracovní doby, a to za stanovených podmínek (§ 85 ZP).
Vyrovnávací období
K těmto podmínkám patří především povinnost naplnit průměrnou týdenní pracovní dobu ve vyrovnávacím období, které určil zaměstnavatel, nejdéle však v období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích (§ 85 odst. 4 ZP). Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích [§ 78 odst. 1 písm. m) ZP]. Toto období může být i kratší, tak jak to vyhovuje potřebám zaměstnavatele, v praxi nejčastěji čtyřtýdenní.
Projednání pružného rozvržení pracovní doby
Zákon nestanoví podmínky týkající se projednání uplatnění pružné pracovní doby se zaměstnanci nebo s odborovou organizací, avšak z celého smyslu takového rozvržení vyplývá, že by mělo být uplatněno v dohodě s jednotlivými zaměstnanci, jichž se bude týkat, a to v individuální smlouvě. Pokud by pak mělo jít o hromadné uplatnění, bude sjednáno především v kolektivní smlouvě, a pokud ne, platí ustanovení § 99 ZP, podle kterého je zaměstnavatel povinen tato opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby předem projednat s odborovou organizací. Dohodne-li se na tom s odborovou organizací, může zaměstnavatel zahrnout podrobné podmínky uplatňování pružného rozvržení pracovní doby do pracovního řádu, který vydává s jejím souhlasem (§ 306 ZP).
I když to zákoník práce již výslovně nestanoví, lze předpokládat, že pružné rozvržení pracovní doby bude i nadále uplatňováno jako denní, týdenní, popřípadě s vyrovnávacím obdobím 26 týdnů (dle kolektivní smlouvy až 52 týdnů), které však zaměstnavatelé v praxi zpravidla nevyužijí, protože by to ztěžovalo organizaci práce.
Základní a volitelná část pracovní doby
Základní zásadou pružného rozvržení je rozdělení stanovené pracovní doby v jednotlivých dnech na základní a volitelnou část, jejichž začátek a konec určuje zaměstnavatel tak, aby celková délka směny nepřesáhla 12 hodin. Protože smyslem uplatnění pružného rozvržení je především snaha dosáhnout efektivnější a přitom i pro zaměstnance výhodnější úpravy pracovní doby v jednotlivých dnech, stanoví zaměstnavatel základní pracovní dobu podle potřeb svého provozu a nezáleží mu z tohoto hlediska na tom, kdy zaměstnanec odpracuje zbytek. Naproti tomu zaměstnanec čerpá volitelnou pracovní dobu podle toho, jak se to hodí jemu, takže např. při vyřizování osobních záležitostí, které by jinak spadalo do pracovní doby, nemusí zaměstnavatele žádat o poskytnutí pracovního volna. Pružné rozvržení pracovní doby však není vhodné na těch pracovištích, kde je nutná taková dělba práce, že práce jedněch navazuje na práci druhých, takže všichni zaměstnanci musí být na pracovišti ve stejnou dobu (např. v sériové výrobě nebo ve…
