dnes je 17.7.2024

Input:

Vysílání na pracovní cestu

5.1.2018, Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 15 minut

201
Vysílání na pracovní cestu

Vysílání na pracovní cestu, povinnosti zaměstnavatele před vysláním zaměstnance na pracovní cestu

Pracovní cesta je podle ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Taková dohoda může být sjednána ústně nebo písemně, např. v pracovní smlouvě. Za souhlas zaměstnance s vysláním na pracovní cestu se považuje i souhlas udělený zaměstnancem mlčky, tj. např. v případě, kdy na pracovní cestu odjel, aniž by předtím souhlas s vyslání na pracovní cestu vyslovil. Některá omezení týkající se vyslání zaměstnance na pracovní cestu viz lekce 1, kapitola 6.

Podmínky konání pracovní cesty, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména:

  • dobu a místo nástupu a ukončení cesty,

  • místo plnění pracovních úkolů,

  • způsob dopravy a

  • způsob ubytování,

je podle § 153 zákoníku práce povinen určit písemně zaměstnavatel, a to nejpozději před nástupem zaměstnance na příslušnou cestu. Musí tak učinit i před cestami, které sice pracovními cestami podle § 42 zákoníku práce nejsou, ale pro účely cestovních náhrad se za takovéto cesty považují a zaměstnanci cestovní náhrady za ně přísluší. Jde o cesty uvedené v § 152 zákoníku práce, tj. např. také o cesty k výkonu práce mimo místo pravidelného pracoviště a o mimořádné cesty v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště (dále jen „pracovní cesta“).

Jsou-li práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelná, nemusí zaměstnavatel před pracovní cestou podmínky určit písemně. Pokud však zaměstnanec na jejich písemném stanovení trvá, musí být podmínky písemně stanoveny před pracovní cestou. V některých případech, např. při použití soukromého vozidla, by zaměstnanec na písemném stanovení podmínek konání pracovní cesty ve vlastním zájmu trvat měl.

Při stanovení podmínek konání příslušné cesty je zaměstnavatel povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Takovým zájmem je např. použití taxislužby nebo soukromého vozidla při cestě na vlakové nádraží v době, kdy je provoz veřejné hromadné dopravy omezen, nebo určení místa nástupu na pracovní cestu v bydlišti zaměstnance v případě, kdy pracovní cesta začíná mimo pracovní dobu zaměstnance apod.

Před pracovní cestou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout zálohu až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se nedohodne se zaměstnancem, že mu záloha poskytnuta nebude (viz § 183 odst. 1 zákoníku práce). Způsob poskytování zálohy a jejího vyúčtování bude uveden v dalších lekcích.

Kromě uvedených základních podmínek může zaměstnavatel v podnikatelské sféře nejpozději před pracovní cestou také v případě:

  1. tuzemské pracovní cesty

    • stanovit anebo sjednat konkrétní výši stravného, nejméně však ve výši uvedené v § 163 odst. 1 zákoníku práce upravené pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV (zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře může stravné stanovit nebo sjednat v rámci rozpětí doby trvání pracovní cesty podle § 176 odst. 1 zákoníku práce upraveného pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV),

    • stanovit nebo sjednat procento snížení stravného při bezplatném poskytnutí jídla zaměstnanci na pracovní cestě (§ 163 odst. 2 zákoníku práce), a to za každé jídlo charakteru snídaně, oběda nebo večeře (zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře tak učinit nemůže, neboť povinný způsob snížení stravného je pro zaměstnance v této sféře stanoven v § 176 odst. 3 a 4 zákoníku práce),

  2. zahraniční pracovní cesty

    • upravit výši základní sazby zahraničního stravného podle § 170 odst. 2 zákoníku práce (zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře může postupovat podle § 179 odst. 2 zákoníku práce),

    • stanovit nebo sjednat procento snížení zahraničního stravného při bezplatném poskytnutí jídla zaměstnanci na pracovní cestě v zahraničí (§ 170 odst. 5 zákoníku práce), a to za každé jídlo charakteru snídaně, oběda nebo večeře (zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře tak učinit nemůže, neboť povinný způsob snížení zahraničního stravného je pro zaměstnance v této sféře stanoven v § 179 odst. 3 a 4 zákoníku práce),

    • rozhodnout o poskytnutí kapesného a stanovit jeho výši (nejlépe v procentech) ze zahraničního stravného (§ 180 zákoníku práce).

Podrobnosti k jednotlivým oblastem budou uvedeny v dalších lekcích.

Obecné, pro všechny zaměstnance platné podmínky konání pracovních cest může zaměstnavatel stanovit ve vnitřním předpisu (směrnice, příkaz ředitele), specifické podmínky před pracovní cestou na tiskopisu cestovního příkazu anebo v jiném dokumentu (zápis z porady, příkaz k jízdě služebním vozidlem apod.). Vždy jde o stanovení podmínek konání příslušné pracovní cesty, ne o schválení podmínek až po jejím ukončení. Je nejen v zájmu zaměstnavatele, ale také v zájmu zaměstnance, aby příslušné podmínky a průběh pracovní cesty byly skutečně určeny před jejím započetím a jednoznačně. Odpadnou tak zbytečná nedorozumění při vyúčtování nároků zaměstnance po pracovní cestě, zbytečné dohady o případném odškodnění úrazu zaměstnance, o náhradě škody po dopravní nehodě s poškozením vozidla zaměstnance apod.

Individuálně a před každou pracovní cestou musí být stanoveno místo nástupu na pracovní cestu, místo výkonu práce, doba trvání pracovní cesty (datum a hodina nástupu a datum předpokládaného ukončení pracovní cesty), způsob dopravy a také místo ukončení pracovní cesty.

Místo

Nahrávám...
Nahrávám...