Vysílání na pracovní cestu, povinnosti zaměstnavatele před vysláním
zaměstnance na pracovní cestu
Pracovní cesta je podle ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce časově
omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané
místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na pracovní cestu jen
na základě dohody s ním. Taková dohoda může být sjednána ústně nebo písemně,
např. v pracovní smlouvě. Za souhlas zaměstnance s vysláním na pracovní cestu
se považuje i souhlas udělený zaměstnancem mlčky, tj. např. v případě, kdy na
pracovní cestu odjel, aniž by předtím souhlas s vyslání na pracovní cestu
vyslovil. Některá omezení týkající se vyslání zaměstnance na pracovní cestu viz
lekce 1, kapitola 6.
Podmínky konání pracovní cesty, které mohou ovlivnit poskytování
a výši cestovních náhrad, zejména:
-
dobu a místo nástupu a ukončení cesty,
-
místo plnění pracovních úkolů,
-
způsob dopravy a
-
způsob ubytování,
je podle § 153 zákoníku práce povinen určit písemně zaměstnavatel, a to nejpozději před nástupem zaměstnance na
příslušnou cestu. Musí tak učinit i před cestami, které sice pracovními cestami
podle § 42 zákoníku práce nejsou, ale pro účely
cestovních náhrad se za takovéto cesty považují a zaměstnanci cestovní náhrady
za ně přísluší. Jde o cesty uvedené v § 152 zákoníku práce, tj. např. také o
cesty k výkonu práce mimo místo pravidelného pracoviště a o mimořádné cesty v
souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo
pravidelného pracoviště (dále jen „pracovní cesta“).
Jsou-li práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši
nezpochybnitelná, nemusí zaměstnavatel před pracovní cestou podmínky
určit písemně. Pokud však zaměstnanec na jejich písemném stanovení trvá,
musí být podmínky písemně stanoveny před pracovní cestou. V některých
případech, např. při použití soukromého vozidla, by zaměstnanec na písemném
stanovení podmínek konání pracovní cesty ve vlastním zájmu trvat měl.
Při stanovení podmínek konání příslušné cesty je zaměstnavatel povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Takovým zájmem je např.
použití taxislužby nebo soukromého vozidla při cestě na vlakové nádraží v době,
kdy je provoz veřejné hromadné dopravy omezen, nebo určení místa nástupu na
pracovní cestu v bydlišti zaměstnance v případě, kdy pracovní cesta začíná mimo
pracovní dobu zaměstnance apod.
Před pracovní cestou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout
zálohu až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se nedohodne se
zaměstnancem, že mu záloha poskytnuta nebude (viz § 183 odst. 1 zákoníku
práce). Způsob poskytování zálohy a jejího vyúčtování bude uveden v
dalších lekcích.
Kromě uvedených základních podmínek může zaměstnavatel v
podnikatelské sféře nejpozději před pracovní cestou také v případě:
-
tuzemské pracovní cesty
-
stanovit anebo sjednat konkrétní výši stravného, nejméně však ve
výši uvedené v § 163 odst. 1 zákoníku
práce upravené pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV
(zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře může stravné stanovit nebo sjednat
v rámci rozpětí doby trvání pracovní cesty podle § 176 odst. 1 zákoníku
práce upraveného pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV),
-
stanovit nebo sjednat procento snížení stravného při bezplatném
poskytnutí jídla zaměstnanci na pracovní cestě (§ 163 odst. 2 zákoníku práce), a to za
každé jídlo charakteru snídaně, oběda nebo večeře (zaměstnavatel ve státní a
příspěvkové sféře tak učinit nemůže, neboť povinný způsob snížení stravného je
pro zaměstnance v této sféře stanoven v § 176 odst. 3 a 4 zákoníku
práce),
-
zahraniční pracovní cesty
-
upravit výši základní sazby zahraničního stravného podle § 170 odst. 2 zákoníku
práce (zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře může postupovat
podle § 179 odst. 2 zákoníku
práce),
-
stanovit nebo sjednat procento snížení zahraničního stravného
při bezplatném poskytnutí jídla zaměstnanci na pracovní cestě v zahraničí
(§ 170 odst. 5 zákoníku práce), a to
za každé jídlo charakteru snídaně, oběda nebo večeře (zaměstnavatel ve státní a
příspěvkové sféře tak učinit nemůže, neboť povinný způsob snížení zahraničního
stravného je pro zaměstnance v této sféře stanoven v § 179 odst. 3 a 4 zákoníku
práce),
-
rozhodnout o poskytnutí kapesného a stanovit jeho výši (nejlépe
v procentech) ze zahraničního stravného (§
180 zákoníku práce).
Podrobnosti k jednotlivým oblastem budou uvedeny v dalších lekcích.
Obecné, pro všechny zaměstnance platné podmínky konání pracovních cest
může zaměstnavatel stanovit ve vnitřním předpisu (směrnice, příkaz
ředitele), specifické podmínky před pracovní cestou na tiskopisu cestovního
příkazu anebo v jiném dokumentu (zápis z porady, příkaz k jízdě služebním
vozidlem apod.). Vždy jde o stanovení podmínek konání příslušné pracovní cesty,
ne o schválení podmínek až po jejím ukončení. Je nejen v zájmu zaměstnavatele,
ale také v zájmu zaměstnance, aby příslušné podmínky a průběh pracovní cesty
byly skutečně určeny před jejím započetím a jednoznačně. Odpadnou tak zbytečná
nedorozumění při vyúčtování nároků zaměstnance po pracovní cestě, zbytečné
dohady o případném odškodnění úrazu zaměstnance, o náhradě škody po dopravní
nehodě s poškozením vozidla zaměstnance apod.
Individuálně a před každou pracovní cestou musí být
stanoveno místo nástupu na pracovní cestu, místo výkonu práce, doba trvání
pracovní cesty (datum a hodina nástupu a datum předpokládaného ukončení
pracovní cesty), způsob dopravy a také místo ukončení pracovní cesty.
NahoruMísto…